Vyplachování žaludku

Vyplachování žaludku bylo použito nejprve při zúžení vrátníku; později používáno jako léčebná pomůcka při rozšíření žaludku. Od té doby používá se vyplachování s prospěchem při různých nemocech žaludečních nebo za účelem odstranění jedovatých látek náhodně nebo úmyslně do žaludku vniklých. Vyplachování doporučuje se při hromadění pokrmů z jakýchkoliv příčin, při vleklém vylučování hojné a silně kyselé šťávy žaludeční aneb při značném hromadění hlenu. Vyplachováním neb sprchou žaludeční zvyšuje se chuť k jídlu, svalstvo žaludeční sesílí, odstraní se bolesti i zvracení. Při sprše žaludeční užíváme měkkých sond kaučukových, jejichž konec jest opatřen řadou malých otvorů. Tekutinu, které používáme k vyplachování, jest nutno ohřáti na 300-35° C. Používáme buď čisté převařené vody nebo používáme roztoku soli, minerálních vod, zředěných léků atd. Studená voda nebo jiné tekutiny chladné vzbuzují v žaludku velice nepříjemné pocity následkem křečovitého stahování svalstva žaludečního. Nemocný má pocit tíže, tlaku, jako by měl kus ledu v žaludku, zkrátka nepříjemně snáší používání vody studené. Důležitou úlohu hraje vyplachování žaludku při poruchách střevních, jaterních, při bledničce, otravě, při uraemii. Dobrý vliv má vyplachování žaludku při neprůchodnosti střevní; odstraňuje se tím nahromaděný obsah nad zúženým místem, rovněž plyny se vyplachováním odstraní, následkem toho pocit napětí zmizí a zvracení ustává. Ovšem vyplachování žaludku nesmí se prováděti u každého nemocného, ježto bychom mohli stávající choroby jiných ústrojí zhoršiti. Smí-li se žaludek vyplachovati nebo nesmí, o tom musí rozhodnouti lékař po důkladném vyšetření nemocného. Zavádění sondy žaludeční do žaludku vzbudí jisté příznaky: rozčilení, nucení ke zvracení, zvracení, těžký dech, bušení srdce atd. Ježto nemocný při zavádění zpravidla nedýchá, stává se cyanotickým (modrá v obličeji), tlak krevní značně vystoupí, proto nesmí se zaváděti sonda do žaludku u lidí, kteří jsou stižení vysokým tlakem krevním.
Přístroj k vyplachování žaludku nebo ke sprše žaludeční se skládá: ze skleněné nálevky o obsahu asi 1/2 litru a z trubice kaučukové (sondy) dosti široké, 1 m dlouhé. Na konec se širším otvorem nastrčíme skleněnou trubičku asi 5    8 cm dlouhou. Na druhý konec této skleněné vložky nastrčíme trubici asi 1 m dlouhou a na tuto teprve nasadíme skleněný konec nálevky. Sonda sama měří asi 1 m délky a nesmí býti příliš úzká; opatřena jest na konci, jímž vniká do žaludku, postranními okénky. Sonda nesmí býti rozpukaná.

Jakým způsobem vyplachujeme žaludek? Nemocného předně uklidníme a posadíme na židli, pak ho vyzveme, aby podržel nádobu na vytékající sliny oběma rukama. Umělý chrup musí nemocný odstraniti. Sondu namočenou ve vlažné vodě zavede lékař do žaludku. Nemocný se naučí i sám zaváděti sondu do žaludku. Když vnikl konec sondy do žaludku, napiníme nálevku vlažnou vodou, zvedneme ji tak, aby voda volně vtékala do žaludku a nestrhovala současně bublin vzduchových, což snadno poznáme na tvoření víru v nálevce, na skleněné vložce před sondou (vidíme bubliny vzduchové), vzduch vniklý do žaludku současně s vodou dráždí zpravidla k vrhnutí. Dříve, než-li se nálevka úpině vyprázdní, snížíme ji rychle pod hladinu žaludku, tím vznikne působení násosky a obsah žaludeční, zředěný vodou, vytéká sondou a trubicí kaučukovou do nálevky. Takto napiněnou nálevku vylejeme do připravené nádoby a celý proces se zpravidla opakuje několikráte. Jedná-li se o žaludek značně rozšířený, jest nutno vyplachovati v leže, ježto by sonda nevnikla až na spodinu žaludku a zůstávaly by stále zbytky v rozšířeném žaludku. Při odstraňování sondy ze žaludku po ukončeném vyplachování musíme býti opatrni a nesmíme sondu náhle vytrhnouti. Mohlo by se státi, že bychom tímto náhlým odstraněním sondy odtrhli na sondě lpící sliznici. Proto se doporučuje před vytažením sondy nalíti ještě trochu vody do nálevky a touto do žaludku; tím se sonda oddálí od sliznice a nebezpečí přilnutí sliznice je vyloučeno. Během doby byla vynalezena celá řada přístrojů na vyplachování žaludku, avšak všecky jsou zbytečné a nevyrovnají se nahoře popsanému jednoduchému přístroji s nálevkou.

Výživné klystéry

Tyto klystéry dáváme při různých nemocech zažívacího ústrojí. Z chorob jícnu bývají to ony, které nedovolují polknouti sousto, choroby, které vedou ke zúžení jícnu, takže zfiženým místem potrava neprojde. Z chorob žaludečních jsou to choroby, působící zúžení ústí jícnu do žaludku aneb zúžení vrátníku, kterážto zúžení vyžadují nutně výživu konečníkem. Dále to bývá vřed žaludeční, zvracení následkem nervových chorob, bolestná vrhnuti při nemocech míšních (tabes). Výživu tuto provádíme z toho důvodu, aby nemocný nezemřel snad hladem, dále z důvodů, abychom šetřili nemocný jícen, žaludek neb střevo a tak léčení a hojení podporo vah. Rovněž při rozšíření žaludku následkem městnání se obsahu žaludečního osvědčila se tato výživa. Výživa konečníkem nedoporučuje se v těch případech rakoviny ústrojí zažívacího, které lze operovati. Nedoporučuje se z toho důvodu, ježto tato výživa není úpiná a dostatečná, vždy se jedná vlastně o podvýživu, takže by nemocnému sil značně ubylo a nemocný by těžce snášel operaci. Výhodnější jest pro nemocného přikročiti ihned k operaci, když rozpoznání bylo učiněno a nečekati snad dlouho, ježto by nádorovité hmoty mohly prorůstati do okolí do mizních uzlin, tak že operativní odstranění by bylo nemožné. Právě tak jako normální výživa musí býti účelná a sestávati z určitých výživných látek, právě tak jest tomu s úpravou výživných klystérů. Klystéry musí býti složeny z bílkovin, tuků a uhlohydrátů. Skladba klystérů řídí se podle schopnosti vstřebávací, kteroužto schopností konečník je nadán. Z toho důvodu skladba výživných klystérů nebude u všech nemocí stejná. Z bílkovitých látek osvědčují se ony, jež se rychle vstřebají a nerozkládají se. Na prvním místě sluší jmenovati peptony a albumosy. Peptonů nesmí býti více nežli 50-60 gr, ježto větší množství působí zpravidla dráždivě na sliznici konečníku a klystér odchází pak před resorbcí. Nedoporučuje se přidávati do klystérů výrobky z kaseinu (nutrosu nebo eukasin), protože se těžko vstřebávají. Syrová vejce se výborně hodí pro tuto výživu. Vstřebávání této bílkoviny umožní se přidáním kuchyňské soli (na jedno vejce 1 gr soli). Ovšem vstřebává se pomaleji než pepton, takže záhy dochází ke hnilobným procesům, ke dráždění a zánětu sliznice konečníku. Jakmile stolice po výživných klystérech, obsahujících vejce, počne pronikavě páchnouti, jest radno změniti skladbu klystérů, ježto by nastaly zánětlivé změny v konečníku i kolem konečníku. Důkladným vypláchnutím případně desinfikujícími tekutinami možno tyto nepříjemné příhody oddáliti.

Uhlohydráty v klystérech hrají důležitou úlohu. Vstřebávání škrobu jest možné tehdy, když se působením fermentů nebo bakterií změnily v cukr. Proto jest výhodnější, přidávati do výživného klystéru přímo cukr místo škrobu. Roztok cukru má obsahovati nejvýše 10% téhož, ježto při větší koncentrací dochází k dráždění sliznice konečníku. Tuky se těžko vstřebávají, proto jest lépe podávati tuky zmýdelnatělé neb v emulsi proměněné. Z toho důvodu užívá se ku přípravě klystérů mléka. Nesmíme ovšem dávati veliké množství mléka, postačí úpině 250 gr.

Předpisy na výživné klystéry:

1. 60 gr peptonu, 300 gr mléka =— 300-450 kalorií.

2. 60 gr rozsekané slinivky břišní (telecí) a 200 gr masa — 300-450 kal.

3. 300 gr mléka, 3 vejce, 3 gr soli, 40 gr škrobu     550 kal.

4. 250 gr mléka, 2 žloutky, na hrot nože soli, 1 lžíce červeného vína, 1 lžíce výživné moučky = 300 kal.

5. 2 vejce, na hrot nože výživné moučky, 100 gr 20% roztoku hroznového cukru, 1 sklenička červeného vína, 1 kávová lžička peptonu = 300 kal.
Denně dáváme 3 takovéto klystéry. Potřeba vody kryje se tak zvanými klystéry proti žízni. To jsou:

1. 250 gr vody, na špičku nože kuchyňské soli.

2. 150 gr buljonu a 100 gr červeného vína.

Žízeň, kterou trpí takový nemocný, lze zahnati tak zvanou infusí konečníkovou. Za tím účelem sestrojen jest přístroj, který po kapkách dodává potřebnou vodu. Jakým způsobem provádíme výživné klystéry? Klystér musí býti podáván od zkušené osoby. Používáme měkké rourky konečníkové, kterou jsme před zavedením natřeli vaselinou. Nutno rourku zavésti vysoko do tlustého střeva. Konečníková rourka je ve spojení skleněnou spojkou s kaučukovou rourkou asi 1 m dlouhou, která na druhém konci jest opatřena nálevkou. Do nálevky vlejeme výživný klystér a zvednutím nálevky docílíme vtékání výživné tekutiny do střeva. Doporučuje se před podáním výživného klystéru vypláchnouti střevo vlažnou vodou, ne teplou, počkati asi 1/2-1 hodinu a pak teprve podati výživný klystér. Klystéry výživné a vůbec klystéry mají se dávati v leže buď na zádech nebo na boku. Nemocný po přijetí klystéru má zůstati klidně ležeti. Doporučuje se ke každému výživnému klystéru přidati 8    10 kapek opiové tinktury. Celý přístroj používaný ke klysmatům musí se očistiti před upotřebením teplou vodou, rovněž po upotřebení, ježto bychom mohli nečistým přístrojem zavléci do konečníku a tlustého střeva choroboplodné zárodky a tím bychom mohli vzbuditi chorobu tlustého střeva neb konečníku a způsobiti nemocnému mnohé nesnáze. Jest nutno dbáti toho, aby rourka a vůbec celý přístroj před zavedením nebyl příliš chladný, poněvadž první část výživné tekutiny vtékající do konečníku byla by chladná, dráždila by střevo

výživný klystér by ihned po vytažení konečníkové rourky odešel. Teplota výživného klystéru má míti teplotu teplé polévky (ne horké, vařící). Když výživný klystér vtekl do střeva, odstraníme volné rourku z konečníku a nemocný zůstane klidně ležeti. Po upotřebení přístroje omyjeme všechny součástky teplou vodou a roztokem sody. Podáváme tři výživné klystéry za den a jeden až dva klystéry proti žízni. Dostaví-li se bolesti po klystérech a neudrží-li nemocný dlouho výživný klystér v konečníku a konečně, páchne-li vytékající tekutina, jest nutno vypláchnouti konečník roztokem kyseliny salicilové (1%) a neb 1% roztokem kyseliny borové. Často, když posečkáme s výživným klystérem 24 hodin, uklidní se střevo a pak možno pokračovati dále s touto výživou.