Prudký katar žaludeční

Přikročíme k líčení nejdůležitějších chorob žaludečních.

Prudký katar žaludeční

Tento katar dostavuje se často následkem vydatné nebo časté potravy anebo následkem dráždění nevhodnou potravou, na př. příliš horkou nebo ledovou, tvrdou nebo příliš tučnou, aneb následkem požití jídel zkažených. Někdy se stává, že se tento katar vytváří následkem chorob vzdálenějších orgánů. Vzniká podle tvrzení některých následkem nastuzení, ačkoli nastuzení asi hraje při akutním kataru nepatrnou úlohu. Katar žaludeční doprovázejí četné nakažlivé nemoci.

Příznaky a průběh: Nemocný pociťuje tlak a pinost v krajině žaludeční, nechuť k jídlu, odpor k jídlu, nucení k zvracení, někdy zvrací, u některých nemocných, zejména slabších nervů, dostavuje se závrať. Uvádí se mezi příznaky povléklý jazyk, což ovšem jest nesprávné. Při vyšetřování šťávy žaludeční chová se tato velice různě. V některých případech bývá kyselost snížena, v jiných zvýšena. Stolice stává se nepravidelnou, může se objevovati zácpa nebo průjem.

Léčení: S počátku osvědčuje se vypláchnutí žaludku nebo žaludeční sprcha. Podmínkou léčebnou jest zachovávání přísné diet y. Doporučuje se v prvních dnech, zejména, když se jedná o zvracení, podávati po lžičkách chladný čaj nebo vodu z rýže, později zapražené polévky, něco mléka, bramborovou kaši nebo kaši ze zeleniny, později sekané telecí maso, vařenou drůbež. Na žaludek dáváme teplé vlhké obklady nebo thermofory. Když se objeví při tomto prudkém kataru žaludečním horečka a značná seslábost, výborně působí klid na lůžku. Co se týče trvání tohoto kataru je různé. Může trvati několik dnů, ale může i přejíti do vleklého stadia. Předpověď celkem jest dobrá. Ovšem stává se, že nemocný, když se mu počne lépe dařiti, dopouští se dietních chyb a katar žaludeční vypukne na novo. U malých dětí vyskýtá se někdy bouřlivý průběh, podobný choleře. Z toho důvodu užívá se někdy názvu cholera dětí. Viz tuto.

Vyplachování žaludku

Vyplachování žaludku

Vyplachování žaludku bylo použito nejprve při zúžení vrátníku; později používáno jako léčebná pomůcka při rozšíření žaludku. Od té doby používá se vyplachování s prospěchem při různých nemocech žaludečních nebo za účelem odstranění jedovatých látek náhodně nebo úmyslně do žaludku vniklých. Vyplachování doporučuje se při hromadění pokrmů z jakýchkoliv příčin, při vleklém vylučování hojné a silně kyselé šťávy žaludeční aneb při značném hromadění hlenu. Vyplachováním neb sprchou žaludeční zvyšuje se chuť k jídlu, svalstvo žaludeční sesílí, odstraní se bolesti i zvracení. Při sprše žaludeční užíváme měkkých sond kaučukových, jejichž konec jest opatřen řadou malých otvorů. Tekutinu, které používáme k vyplachování, jest nutno ohřáti na 300-35° C. Používáme buď čisté převařené vody nebo používáme roztoku soli, minerálních vod, zředěných léků atd. Studená voda nebo jiné tekutiny chladné vzbuzují v žaludku velice nepříjemné pocity následkem křečovitého stahování svalstva žaludečního. Nemocný má pocit tíže, tlaku, jako by měl kus ledu v žaludku, zkrátka nepříjemně snáší používání vody studené. Důležitou úlohu hraje vyplachování žaludku při poruchách střevních, jaterních, při bledničce, otravě, při uraemii. Dobrý vliv má vyplachování žaludku při neprůchodnosti střevní; odstraňuje se tím nahromaděný obsah nad zúženým místem, rovněž plyny se vyplachováním odstraní, následkem toho pocit napětí zmizí a zvracení ustává. Ovšem vyplachování žaludku nesmí se prováděti u každého nemocného, ježto bychom mohli stávající choroby jiných ústrojí zhoršiti. Smí-li se žaludek vyplachovati nebo nesmí, o tom musí rozhodnouti lékař po důkladném vyšetření nemocného. Zavádění sondy žaludeční do žaludku vzbudí jisté příznaky: rozčilení, nucení ke zvracení, zvracení, těžký dech, bušení srdce atd. Ježto nemocný při zavádění zpravidla nedýchá, stává se cyanotickým (modrá v obličeji), tlak krevní značně vystoupí, proto nesmí se zaváděti sonda do žaludku u lidí, kteří jsou stižení vysokým tlakem krevním.
Přístroj k vyplachování žaludku nebo ke sprše žaludeční se skládá: ze skleněné nálevky o obsahu asi 1/2 litru a z trubice kaučukové (sondy) dosti široké, 1 m dlouhé. Na konec se širším otvorem nastrčíme skleněnou trubičku asi 5    8 cm dlouhou. Na druhý konec této skleněné vložky nastrčíme trubici asi 1 m dlouhou a na tuto teprve nasadíme skleněný konec nálevky. Sonda sama měří asi 1 m délky a nesmí býti příliš úzká; opatřena jest na konci, jímž vniká do žaludku, postranními okénky. Sonda nesmí býti rozpukaná.

Jakým způsobem vyplachujeme žaludek? Nemocného předně uklidníme a posadíme na židli, pak ho vyzveme, aby podržel nádobu na vytékající sliny oběma rukama. Umělý chrup musí nemocný odstraniti. Sondu namočenou ve vlažné vodě zavede lékař do žaludku. Nemocný se naučí i sám zaváděti sondu do žaludku. Když vnikl konec sondy do žaludku, napiníme nálevku vlažnou vodou, zvedneme ji tak, aby voda volně vtékala do žaludku a nestrhovala současně bublin vzduchových, což snadno poznáme na tvoření víru v nálevce, na skleněné vložce před sondou (vidíme bubliny vzduchové), vzduch vniklý do žaludku současně s vodou dráždí zpravidla k vrhnutí. Dříve, než-li se nálevka úpině vyprázdní, snížíme ji rychle pod hladinu žaludku, tím vznikne působení násosky a obsah žaludeční, zředěný vodou, vytéká sondou a trubicí kaučukovou do nálevky. Takto napiněnou nálevku vylejeme do připravené nádoby a celý proces se zpravidla opakuje několikráte. Jedná-li se o žaludek značně rozšířený, jest nutno vyplachovati v leže, ježto by sonda nevnikla až na spodinu žaludku a zůstávaly by stále zbytky v rozšířeném žaludku. Při odstraňování sondy ze žaludku po ukončeném vyplachování musíme býti opatrni a nesmíme sondu náhle vytrhnouti. Mohlo by se státi, že bychom tímto náhlým odstraněním sondy odtrhli na sondě lpící sliznici. Proto se doporučuje před vytažením sondy nalíti ještě trochu vody do nálevky a touto do žaludku; tím se sonda oddálí od sliznice a nebezpečí přilnutí sliznice je vyloučeno. Během doby byla vynalezena celá řada přístrojů na vyplachování žaludku, avšak všecky jsou zbytečné a nevyrovnají se nahoře popsanému jednoduchému přístroji s nálevkou.

Výživné klystéry

Tyto klystéry dáváme při různých nemocech zažívacího ústrojí. Z chorob jícnu bývají to ony, které nedovolují polknouti sousto, choroby, které vedou ke zúžení jícnu, takže zfiženým místem potrava neprojde. Z chorob žaludečních jsou to choroby, působící zúžení ústí jícnu do žaludku aneb zúžení vrátníku, kterážto zúžení vyžadují nutně výživu konečníkem. Dále to bývá vřed žaludeční, zvracení následkem nervových chorob, bolestná vrhnuti při nemocech míšních (tabes). Výživu tuto provádíme z toho důvodu, aby nemocný nezemřel snad hladem, dále z důvodů, abychom šetřili nemocný jícen, žaludek neb střevo a tak léčení a hojení podporo vah. Rovněž při rozšíření žaludku následkem městnání se obsahu žaludečního osvědčila se tato výživa. Výživa konečníkem nedoporučuje se v těch případech rakoviny ústrojí zažívacího, které lze operovati. Nedoporučuje se z toho důvodu, ježto tato výživa není úpiná a dostatečná, vždy se jedná vlastně o podvýživu, takže by nemocnému sil značně ubylo a nemocný by těžce snášel operaci. Výhodnější jest pro nemocného přikročiti ihned k operaci, když rozpoznání bylo učiněno a nečekati snad dlouho, ježto by nádorovité hmoty mohly prorůstati do okolí do mizních uzlin, tak že operativní odstranění by bylo nemožné. Právě tak jako normální výživa musí býti účelná a sestávati z určitých výživných látek, právě tak jest tomu s úpravou výživných klystérů. Klystéry musí býti složeny z bílkovin, tuků a uhlohydrátů. Skladba klystérů řídí se podle schopnosti vstřebávací, kteroužto schopností konečník je nadán. Z toho důvodu skladba výživných klystérů nebude u všech nemocí stejná. Z bílkovitých látek osvědčují se ony, jež se rychle vstřebají a nerozkládají se. Na prvním místě sluší jmenovati peptony a albumosy. Peptonů nesmí býti více nežli 50-60 gr, ježto větší množství působí zpravidla dráždivě na sliznici konečníku a klystér odchází pak před resorbcí. Nedoporučuje se přidávati do klystérů výrobky z kaseinu (nutrosu nebo eukasin), protože se těžko vstřebávají. Syrová vejce se výborně hodí pro tuto výživu. Vstřebávání této bílkoviny umožní se přidáním kuchyňské soli (na jedno vejce 1 gr soli). Ovšem vstřebává se pomaleji než pepton, takže záhy dochází ke hnilobným procesům, ke dráždění a zánětu sliznice konečníku. Jakmile stolice po výživných klystérech, obsahujících vejce, počne pronikavě páchnouti, jest radno změniti skladbu klystérů, ježto by nastaly zánětlivé změny v konečníku i kolem konečníku. Důkladným vypláchnutím případně desinfikujícími tekutinami možno tyto nepříjemné příhody oddáliti.

Uhlohydráty v klystérech hrají důležitou úlohu. Vstřebávání škrobu jest možné tehdy, když se působením fermentů nebo bakterií změnily v cukr. Proto jest výhodnější, přidávati do výživného klystéru přímo cukr místo škrobu. Roztok cukru má obsahovati nejvýše 10% téhož, ježto při větší koncentrací dochází k dráždění sliznice konečníku. Tuky se těžko vstřebávají, proto jest lépe podávati tuky zmýdelnatělé neb v emulsi proměněné. Z toho důvodu užívá se ku přípravě klystérů mléka. Nesmíme ovšem dávati veliké množství mléka, postačí úpině 250 gr.

Předpisy na výživné klystéry:

1. 60 gr peptonu, 300 gr mléka =— 300-450 kalorií.

2. 60 gr rozsekané slinivky břišní (telecí) a 200 gr masa — 300-450 kal.

3. 300 gr mléka, 3 vejce, 3 gr soli, 40 gr škrobu     550 kal.

4. 250 gr mléka, 2 žloutky, na hrot nože soli, 1 lžíce červeného vína, 1 lžíce výživné moučky = 300 kal.

5. 2 vejce, na hrot nože výživné moučky, 100 gr 20% roztoku hroznového cukru, 1 sklenička červeného vína, 1 kávová lžička peptonu = 300 kal.
Denně dáváme 3 takovéto klystéry. Potřeba vody kryje se tak zvanými klystéry proti žízni. To jsou:

1. 250 gr vody, na špičku nože kuchyňské soli.

2. 150 gr buljonu a 100 gr červeného vína.

Žízeň, kterou trpí takový nemocný, lze zahnati tak zvanou infusí konečníkovou. Za tím účelem sestrojen jest přístroj, který po kapkách dodává potřebnou vodu. Jakým způsobem provádíme výživné klystéry? Klystér musí býti podáván od zkušené osoby. Používáme měkké rourky konečníkové, kterou jsme před zavedením natřeli vaselinou. Nutno rourku zavésti vysoko do tlustého střeva. Konečníková rourka je ve spojení skleněnou spojkou s kaučukovou rourkou asi 1 m dlouhou, která na druhém konci jest opatřena nálevkou. Do nálevky vlejeme výživný klystér a zvednutím nálevky docílíme vtékání výživné tekutiny do střeva. Doporučuje se před podáním výživného klystéru vypláchnouti střevo vlažnou vodou, ne teplou, počkati asi 1/2-1 hodinu a pak teprve podati výživný klystér. Klystéry výživné a vůbec klystéry mají se dávati v leže buď na zádech nebo na boku. Nemocný po přijetí klystéru má zůstati klidně ležeti. Doporučuje se ke každému výživnému klystéru přidati 8    10 kapek opiové tinktury. Celý přístroj používaný ke klysmatům musí se očistiti před upotřebením teplou vodou, rovněž po upotřebení, ježto bychom mohli nečistým přístrojem zavléci do konečníku a tlustého střeva choroboplodné zárodky a tím bychom mohli vzbuditi chorobu tlustého střeva neb konečníku a způsobiti nemocnému mnohé nesnáze. Jest nutno dbáti toho, aby rourka a vůbec celý přístroj před zavedením nebyl příliš chladný, poněvadž první část výživné tekutiny vtékající do konečníku byla by chladná, dráždila by střevo

výživný klystér by ihned po vytažení konečníkové rourky odešel. Teplota výživného klystéru má míti teplotu teplé polévky (ne horké, vařící). Když výživný klystér vtekl do střeva, odstraníme volné rourku z konečníku a nemocný zůstane klidně ležeti. Po upotřebení přístroje omyjeme všechny součástky teplou vodou a roztokem sody. Podáváme tři výživné klystéry za den a jeden až dva klystéry proti žízni. Dostaví-li se bolesti po klystérech a neudrží-li nemocný dlouho výživný klystér v konečníku a konečně, páchne-li vytékající tekutina, jest nutno vypláchnouti konečník roztokem kyseliny salicilové (1%) a neb 1% roztokem kyseliny borové. Často, když posečkáme s výživným klystérem 24 hodin, uklidní se střevo a pak možno pokračovati dále s touto výživou.

Nemoci žaludeční

Nemoci žaludeční

Žaludek jest vakovitý útvar, vložený mezi jícen a střevo. Širší část jest položena pod levým obloukem žeberním v levo od střední čáry, užší část v pravo od střední čáry. Dlouhá osa žaludku probíhá šikmo se shora v levo dolů na pravo. Tvar normálního žaludku jest různý. Může se nám jeviti ve formě obráceného písmene L nebo ve formě háčku; odtud název pro tento žaludek: žaludek udicovitý či syfonovitý. Může míti tvar býčího rohu nebo může míti podobu pískových hodin. Tam, kde ústí jícen do žaludku, jest vchod do žaludku (cardie); tam, kde přechází žaludek do střeva, umístěn jest vrátník (pylorus). Směrem nahoru a napravo jest tak zvané malé zakřivení žaludku, nalevo a dolů jest zakřivení velké a spodina žaludku. Celý žaludek jest pokryt pobřišnicí, která přechází i na ostatní orgány dutiny břišní. Žaludek jest umístěn v dutině břišní tak, že jeho 3/4 leží v levé polovici těla, 1/4 v pravé polovici. Sm’é:em nahoru hraničí s bránící a játry, směrem dolů s příčným tlustým střevem a s kličkami střeva tenkého. Směrem dozadu hraničí se slinivkou břišní, v předu přiléhá na nepravá žebra a přední stěnu břišní. Napravo stýká se s levým lalokem jaterním a se slezinou. Velikost žaludku závisí na in.dividuelních rozdílech, na pružnosti stěn a, napinění. Nejdelší průměr měří při středním napinění 25    30 cm, příčný průměr na nejširším místě 8    12 cm. Vyprázd-

něný žaludek měří 18-20 cm (nejdelší průměr), nejširší průměr 7-8 cm. Žaludek může pojmouti různé množství obsahu; vyjádřeno v litrech může pojmouti 4-2 litry tekutiny. Tlouš’tka stěny žaludku je závislá na pružnosti a rozpětí; při mírném rozpětí měří stěna 3 mm. Stěně přibývá na tlouštce směrem ke vrátníku. Stěna žaludeční jest tvořena zevně z povlaku pobřišnice, pod touto jest umístěna střední vrstva, složená z hladkého svalstva, vnitřní vrstva tvořena jest sliznicí. Svalstvo jest uspořádáno jednak podélně, jednak příčně. U vrátníku vrstva svalová jest nejmohutn.ější. V místech vrátníku tvoří vrstva svalová kruhovitý prstenec svalový, který vyklenuje se poněkud do nitra; jest to tak zvaný svěrač vrátníku. Povrch sliznice jeví u prázdného žaludku podélně a příčně uspořádané záhyby, Pasy. Těmito záhyby vznikají ohraničená vpadléjší políčka, mezi těmito políčky vidíme lehce vystupovati malé ploché kopečky. Je-li žaludek rozepnut, zmizejí všechny tyto nerovnosti a sliznice je úpině hladká. Ve sliznici žaludeční jsou uloženy četné žlázy. Stěny žaludku jsou zásobovány četnými cévami krevními. Stěna žaludeční je protkána hojnými vlákénky nervovými.

Úkolem žaludku je trávení. Na tomto úkolu, zúčastňuje se žaludek v několikerém směru: 1) Vylučuje trávící šťávu žaludeční, směs to kyseliny solné a pepsinu. 2) Činností svalovou. 3) Vstřebáváním jistých tekutých látek.

Všimněme si fysiologie trávení. Při trávení jedná se o velice složitý pochod. Zuby, dásněmi a jazykem rozmělněná potrava čili jak prostě říkáme rozkousaná potrava doznává již v dutině ústní první chemické přeměny. -V ústech totiž působením zvláštního fermentu (ptyalinem zvaného) vylučovaného slinami mění se škrob potravy v cukr, tak zvanou maltosu, dextrosu. Z úst přichází potrava jícnem do žaludku, kde přítomná kyselina solná zruší účinek slin a ptyalinu, ježto tento může působiti přeměnu škrobu toliko v alkalickém (zásaditém) prostředí. V žaludku nastává důkladné rozmělnění a promísení potravy. Nastává další trávení. V žaludku přeměňují se bílkoviny potravin vlivem pepsinu za přítomnosti kyseliny solné v bílkovitou látku, kterou nazýváme peptonem. Účinkem šťávy žaludeční se mléko v žaludku sráží a tuk štěpí v mastné kyseliny a glycerin. Takto změněná potrava pohybem a stahováním žaludku (peristaltika) prochází vrátníkem do dvanácterníku. Tato změněná potrava v žaludku jest reakce kyselé a zove se chymem. V žaludku nastává nepatrné jen vstřebávání kyseliny uhličité, alkoholu, cukru, dextrinu, peptonu, kyseliny solné. Do dvanácterníku ústí dvě velké žlázy, játra a slinivka břišní. Šťáva těchto žláz (žluč a šťáva ze slinivky břišní) a pak šťáva, vylučovaná ze žláz uložených přímo ve sliznici dvanácterníku, reaguje zásaditě. Těmito šťávami zneutralisuje se kysele reagující chymus a potrava podléhá dalšímu trávení. Ve šťávě slinivky břišní najdeme tak zvaný trypsin, zvláštní to látku, která tráví bílkoviny při zásadité reakci. Vzpomeneme-li si, že pepsin tráví v kyselé reakci, jak nahoře bylo řečeno, dokonává se trypsinem trávení bílkovin v alkalické reakci i vzniká tímto trávením pepton. Vedle trypsinu chová šťáva slinivky břišní enzym diastatický, látku trávící škroby, tak že přerušené trávení škrobů v žaludku je dokonáváno ve dvanácterníku působením šťávy slinivky břišní. Všecky uhlohydráty mění se v maltosu resp. dextrosu a konečně v glykosu (hroznový cukr). Tuk ve dvanácterníku štěpí se v mastné kyseliny a glycerin. Současně je tuk emulgován (t. j. rozptýlen v jemné kapky).

Současně s touto fermentativní přeměnou potravy nastává v tenkém. střevě přeměna pomocí přítomné flory bakterielní. Tato bakterielní účast týká se hlavně uhlohydrátů, tvoří se kyselina octová, máselná, alkohol, kyselina uhličitá a vodík. Tenké střevo nadáno jest velikou resorbční schopností (dovede vstřebávati přeměněnou potravu), takže do tlustého střeva přicházejí jen nepatrné zbytky potravy a v tlustém střevě hromadí se nestravitelné neb nepotřebné zbytky, určené k vyloučení z těla. V tlustém střevě dochází dodatečně k nepatrnému vstřebávání zbývajících bílkovin (15%), uhlohydrátů a vody.

Hlavním úkolem tlustého střeva jest pomocí přítomných bakterií přeměniti zbývající bílkovité látky v indol, skatol atd.

V tlustém střevě se rozkládají a kvasí zbytky uhlohydrátů. Vyloučením zhoustlých výmětů, sestávajících hlavně z nepotřebných zbytků jídel a mikrobů, jest ukončeno složité a pro tělo mnohdy namáhavé trávení.

Šťáva žaludeční pochází ze všech žlaz sliznice žaludeční. Vylučování šťávy žaludeční nastává tehdy, když sliznice jest podrážděna potravou. Na lačný žaludek, je-li organismus v klidu, se šťáva nevylučuje, a když, tedy v nepatrné míře. Vylučování žaludeční šťávy děje se na popud nervový. Proto může nastati vylučování šťávy žaludeční následkem duševních vlivů na př. pohledem na jídlo. Ve šťávě žaludeční jsou důležité složky: kyselina solná a dva fermenty. Jeden z fermentů, nazvaný pepsin, Působí u přítomnosti kyseliny solné na bílkoviny. Bílkoviny účinkem pepsinu mění se ve skladbě a ve složení, mění se v látku, schopnou vstřebání, mění se v pepton (peptonisace). Druhý ferment, tak zvaný labferment, vyznačuje se schopností srážeti kaseinové látky mléka.

Pohyby žaludeční odehrávají se bez našeho vědomí, my nemůžeme na ně nikterak svou vůlí působili. Pohyb děje se postupně a jako vina proběhne od ústí jícnu do žaludku směrem k vrátníku. Tímto pohybem neustále se opakujícím nastává rozmělnění a promísení potravy se šťavou žaludeční. Žaludek může vstřebávati obsah tekutý, ovšem toto vstřebávání děje se v daleko menší míře než je tomu ve střevě.

Rozpoznání chorob žaludečních. Vedle důkladného vyptání se nemocného na jeho obtíže, po případě na choroby v příbuzenstvu i choroby předchozí, podrobujeme nemocného názoru (inspekci), póhmatu, poklepu a poslechu. Při vyšetřování nutno zjistiti i činnost žaludeční co se týče vylučování travných šťav a co se týče pohybů. Nutno tudíž vyše-

třovati obsah žaludeční a nutno přesvědčiti se různými způsoby, nejlépe Roentgenovými paprsky, o pohybech žaludku.

Když jest žaludek naplněn plyny buď přirozeně neb uměle, vystoupí a na stěně břišní rýsuje se velké zakřivení žaludku.

Pohmat, který provádíme buď v stoje nebo nejčastěji v leže, vyžaduje, aby stěny břišní nebyly příliš napjaty. Z toho důvodu jest vyšetřování výhodnější a příjemnější pro nemocného i lékaře, když nemocný leží na zádech, nohy maje ohnuty v kolenou a když dýchá zhluboka otevřenými ústy. Při pohmatu zjistíme někdy určitou bolestivost na určitém místě. Z této bolestivosti můžeme usuzovati na přítomnost vředu žaludečního. Vykonáváme-li hmatající rukou krátké a rychlé nárazy v krajině žaludeční v levo od pupku a, je-li v žaludku vzduch nebo plyn a současně tekutina, zdaří se nám vyvolati slyšitelný šplíchot. Člověk zdravý po napití tekutiny slyší tento šplíchot sám, na př. při rychlejší chůzi, při rychlém obratu anebo při uléhání na lůžko.

Ze šplíchotu usuzujeme na velikost žaludku, na rozšíření žaludku.

Vyšetřování žaludku, co se týče názoru, pohmatu a poslechu, může se díti na žaludku nepřipraveném nebo na žaludku připraveném. Žaludek nepřipravený vyšetřujeme, aniž bychom zaváděli nějakých látek do něho a aniž bychom nějak uměle působili na obsah nebo stěny žaludeční. Vyšetřujeme žaludek buď prázdný nebo si jej připravíme k vyšetření, zavádíme do něho určité látky. Abychom si učinili žaludeční hranice přístupnějšími, rozpínáme uměle žaludek a to tím způsobem, že necháváme nemocného píti postupně vlažnou pitnou vodu po částkách; po každém napití stanovíme poklepově hranici žaludku i hranici hladiny tekutiny. Nebo podáme nemocnému šumící prášek. Kyselina uhličitá značně rozepne žaludek, takže se úpině rýsuje skrze stěnu břišní a tím se stává přístupnějším. Žaludek možno rozepnouti ještě tím způsobem, že zavedeme do žaludku měkkou sondu žaludeční a touto vháníme do něho zvláštním balonkem vzduch. I tento zákrok zavedení a napinění žaludku vzduchem může vykonávati toliko lékař. Velice důležitým pro rozpoznání nemoci jest vyšetřování činnosti žaludeční; tímto způsobem můžeme se přesvědčiti o vylučování šťávy žaludeční, můžeme se přesvědčiti o pohybech žaludečních. Toto vyšetřování opět jest úkolem lékařů, ne snad laiků. Abychom zjistili chemickou skladbu šťávy žaludeční anebo obsah žaludeční, jest nutno zavésti do žaludku sondu žaludeční, která byla popsána při chorobách jícnu; liší se od ní toliko tím, že jest vždycky opatřena otvory, okénky na konci, který vniká do žaludku a jest tenčí nežli sonda, kterou stanovíme překážky neb zúžení jícnu. Tato sonda je opatřena krátkou asi 5 cm dlouhou skleněnou vložkou, na druhý konec této vložky nastrčíme krátkou trubici kaučukovou, která souvisí s čerpadlem žaludečním, s nálevkou skleněnou a tak dále. Před zavedením nutno nemocného upozorniti na naše počínání a zároveň ho uklidniti, že výkon, který konáme, není nijak nebezpečný a že se může beze strachu tomuto výkonu podrobiti. Zavádíme tuto sondu žaludeční nejčastěji tak, že nemocného posadíme na židli, vyzveme ho, aby se opřel o opěradlo židle, a, aby se snad nebál zadušení, protože sondy nezavádíme do průdušnice a že zadušení jest nemožné z toho důvodu, poněvadž sonda má otvor, tak že i kdybychom ji zavedli do průdušnice, mohl by nemocný sondou dýchati. Vyzveme ho, aby podržel podanou misku nebo nádobu na vytékající sliny, po případě zvrácený obsah, a vyzveme ho, aby tuto nádobu držel oběma rukama. Tím zamezíme, že nám nemocný nebrání v zavádění sondy. Zavedeme-li sondu žaludeční, opatřenou čerpadlem, do žaludku v době, kdy jest žaludek prázdný (ráno před snídaní) a pokoušíme-li se vyčerpati obsah, tu u žaludku normálního nevyčerpáme buď žádného obsahu, nebo vyčerpáme čirý, lehce kysele reagující .obsah. V obsahu nenajdeme žádných zbytků jídel, někdy přimíšeno bývá trochu hlenu. Jestliže se nám podaří při tomto čerpání vyčerpati něco zbytků jídel, na př. z předešlého dne, můžeme usuzovati z těchto zbytků, že pohyb žaludeční neděje se správně, následkem tohoto nedostatečného pohybu hromadí se pokrmy v žaludku a my můžeme souditi na ochablost žaludečních stěn. Když zbytků jídel takto vyčerpaných je značné množství, po případě jsou to zbytky jídel, která byla požita před několika dny, možno souditi na zúžení vrátníku, na rakovinu žaludku, na rozšíření žaludku a jizvy po vředech žaludečních. O činnosti žaludku musíme se přesvědčiti ještě, kterak se chová po požití jídla. Podáváme za tím účelem tak zvanou pokusnou snídani, která se skládá ze 400 gT neslazeného, prostředně silného čaje, beze všech příměsí koňaku, rumu, citronu atd. K tomuto čaji nemocný pojí 40 gr obyčejného chleba — ne housky ani jiného pečiva. Tuto pokusnou snídani musí nemocný snísti na lačný žaludek; když jsme se přesvědčili vyčerpáním, zdali nezbývají nějaké zbytky jídel v žaludku, nemocný požije tuto snídani, nejlépe v ranních hodinách. Čaj nesmí býti příliš horký, poněvadž horký čaj musí se píti pomalu, a mohlo by se státi, že by čaj pomalu vypitý se strávil a odešel ze žaludku do střeva, takže bychom při čerpání nevyčerpali žádného obsahu. Chleba musí nemocný jísti mezi pitím čaje a důkladně jej rozkousati, tak aby vznikly malé kousky. Když nemocný tuto snídani požil, čekáme 3/4-1 hodinu, kdy nastává nejčilejší vyměšování šťáv žaludečních, a po této době zavedenou sondou vyčerpáme žaludeční obsah, tuto požitou pokusnou snídani. Vedle snídaně možno za týmž účelem používati tak zvaného pokusného obědu. Obsah po snídani získaný nutno procediti filtračním papírem a v tomto filtrovaném obsahu určujeme volnou i vázanou kyselinu solnou. Z množství kyseliny pak možno souditi na přílišnou kyselost nebo malou, po případě žádnou kyselost žaludeční šťávy. Tuto kyselost šťávy žaludeční určujeme jednak různými reagenciemi, jednak titrací, tak že přesně v gr nebo v Vo máme množství kyseliny vyjádřeno. Vedle kyseliny solné hledáme a zjišťujeme kyseliny jiné, kyseliny vznikající kvašením, tak zvané fermentativní kyseliny. Z těchto nejdůležitější je kyselina mléčná. Najdeme-li v obsahu kyselinu mléčnou, svědčí to s velikou pravděpodobností pro rakovinu žaludeční. Obsah žaludeční nutno vyšetřovati i drobnohledně a možno z tohoto drobnohledného nálezu usuzovati na přítomnost vředu žaludečního, rakoviny, na choroby jaterní, na rozšíření žaludku atd. Důležito jest v obsahu žaludečním zjistiti přítomnost krve. Krev ve větším množství již pouhým okem se dá dokázati, ježto dodává obsahu žaludečnímu zvláštního vzhledu. Barva obsahu prozrazuje přítomnost krve. Obsah má vzhled tmavý, černý, dehtovitý, čokoládový anebo jako ssedlina černé kávy. Zpravidla takto přeměněný obsah žaludeční svědčí pro přítomnou rakovinu žaludeční. Někdy jest však příměs krve v obsahu tak nepatrná, že pouhým okem nelze krve dokázati; v těch případech jest nutno vykonati patřičné zkoušky chemické, drobnohledné atd., abychom zjistili přítomnost krve. Velmi pohodlně možno vyšetřovati žaludek téměř ve všech jeho funkcích pomocí R o entg eno v ých papr sk ů. Jest nutno žaludek nejprve napiniti kontrastnou látkou, abychom si jej učinili viditelným. Můžeme z nálezu učiněného pomocí Roentgen.ových paprsků usuzovati na vylučování šťávy žaludeční, na přítomnost nebo scházení kyseliny solné ve šťávě žaludeční, na pohyb žaludku, na tvar a velikost jeho, na přítomnost vředů žaludečních a na přítomnost nádorů neb rakoviny.

Nemoci žaludeční počítáme k nejčastějším chorobám. Vyskýtají se v každém věku. Jako příčiny možno uvésti, že většina chorob jiných orgánů vzbudí současně i poruchy v činnosti žaludeční. Nejčastější příčinou chorob žaludečních bývá nesprávná výživa, přeplňování žaludku jídlem a nápoji, požívání příliš ostrých a kořeněných jídel, nedostatečné kousání a polykání velkých soust. Z toho důvodu často při chorobách chrupu shledáváme obtíže žaludeční. Příliš tučná, těžko stravitelná strava, nestřídmé požívání alkoholických nápojů, kávy, čaje, zkažených jídel bývají příčinou poruch žaludečních. Nutno obviňovati i nestřídmé kouření. Nepravidelně požívané jídlo, nevhodná teplota jídel a nápojů, spolykaná cizí tělesa, poranění následkem úderu ze zevnějška jsou dalšími příčinami. Někdy počnou se objevovati obtíže žaludeční následkem nošení nevhodných šatů, šatů stahujících příliš v pase. Choroby žaludku vyvinují se v podruží chorob jiných, třebas vzdálenějších orgánů se týkajících, na př. při nemocech plic, srdce, ledvin, nervového ústrojí, při bledničce, chudokrevnosti, tuberkulose a cukrovce, při nemocech jater a střev. Tyto obtíže žaludeční, svádí často okolí k chybnému posuzování choroby. Okolí i nemocný pomýšlejí na chorobu žaludeční a netuší, že vlastně žaludek trpí následkem jiné choroby základní, mnohdy i smrtelné. Obtíže žaludeční, vyskytující se zhusta při tuberkulose plic neb srdce, zastrou obtíže choroby základní. Okolí i nemocný přichází k lékaři pouze s obtížemi žaludečními, o srdci neb plicích se vůbec nezmiňují. Z toho důvodu jest nutno vždycky konsultovati lékaře, jenž pak svým vyšetřením zjistí chorobu základní, chorobu srdce, plic atd. Zpravidla takovýto nemocný nesouhlasí s rozpoznáním lékařovým a žádá o radu lékaře jiného, jen aby své tvrzení potvrdil. Teprve když se objeví ostatní příznaky, svědčící pro chorobu jiných orgánů, pozná, že první lékař správně posuzoval chorobu.

Příznaky a obtíže chorob žaludečních. Nechutenství jest jedním z prvních příznaků chorob žaludečních. Ovšem tato nechuť nedoprovází snad všechny nemoci žaludeční. Někdy vyskytnou se choroby žaludeční, které naopak provázeny bývají velikou chutí. Toto zvýšení nastává při nadbytku šťávy žaludeční, při rozšíření žaludku, při nervosách žaludku. Někdy jest chuť k jídlu normální, avšak nemocný odpírá přijímání potravy, nejí pouze ze strachu před obtížemi, jež vznikají po jídle. Někdy jest vyslovená nechuť pouze k určitým jídlům, jako na př. při rakovině žaludku vůči masité stravě. Jindy se nemocnému hnusí téměř každé jídlo. Při nemocech žaludečních pociťují často postižení fádní chuť v ústech, hořkou, nakyslou atd. Nemocní mají pocit pinosti žaludku, tíže v žaludku, pocit tlaku a bolesti. Tyto obtíže mohou se objevovati na lačný i piný žaludek. Mohou se vyskytovati ihned po jídle anebo až za několik hodin. Mluviti o křečích žaludečních při udávání obtíží žaludečních jest dosti nejisté. Zpravidla když nemocný pociťuje kolikovité bolesti v krajině žaludeční, nejde o žaludek, nýbrž o žlučník, jenž je chorobný. Často se soudí na chorobu žaludeční z povleklého jazyka. Z povleklého jazyka souditi na onemocnění žaludku není správné a jsou mnozí vyhlášení lékaři, kteří považují takovéto počínání za nedbalost. Často se pozoruje u chorob žaludečních říhání, to jest stoupání plynů ze žaludku jícnem do hltanu a do úst. Odchod těchto plynů z hltanu do dutiny ústní bývá provázen zvláštním, na dálku slyšitelným šelestem, jemuž právě říkáme říhání, krkání. Plyny, mohou vznikati kvašením obsahu žaludečního, nebo jsou to plyny z minerálních vod, piva, sodovky anebo spolykaný vzduch současně s jídlem. Jedná-li se o spolykaný vzduch, jest tento plyn říháním uvolněný bez zápachu nebo má zápach snědeného jídla. Jedná-li se o plyny v žaludku kvašením vznikající, mají tyto zvláštní žluklý neb hnilobný zápach. Částečky jídla, které vniknou někdy s tímto plynem do úst, chutnají kysele, hořce aneb, kvasí-li potrava v žaludku, nabývají zvláštní odporné kyselé chuti (rakovina žaludku, rozšíření žaludku).

Pálení žáhy. Jest to stoupání kyselé šťávy ze žaludku jícnem do dutiny ústní. Při tom nemocný pociťuje v žaludku, jícnu neb hltanu palčivý pocit. Tento pocit bývá někdy bolestný a objevuje se při zmnožení kyseliny solné ve šťávě žaludeční. Pálení žáhy vyskytuje se tu a tam i u normálního žaludku. Ovšem, toto občasně se vyskytující pálení žáhy nemá žádného významu. Významu nabývá teprve tehdy, když se objevuje pravidelně a často, téměř po každém jídle.

Většina chorob žaludečních prozrazuje se zvracením, projevujícím se občasným yyprázdňováním obsahu žaludečního ústy. Vyznačuje se různou intensitou a různě se často opětuje. Může se dostavovati na lačný žaludek anebo toliko po jídle. Nemusí býti příznakem chorob žaludečních, může se na př. objevovati i při nemocech mozkových, krvácení do mozku, úrazech postihujících lebku, při nádorech mozku, zánětech mozkových blan. Jedná-li se o takovýto podružný zjev při nemocech mozkových, nebývá provázeno zvracení onou ošklivostí jako je tomu u chorob žaludečních. Když nemocný v takovém případě obsah zvrátí, pociťuje ihned chuť na jídlo a hned se zpravidla pouští do jídla. Toto zvracení může se vyskytnouti při různých otravách. Jedy požité působí buď přímo na žaludek nebo působí na nervová ústředí v mozku. Z toho důvodu jest nutno, při každém zvracení nemocného důkladně vyšetřiti. Aby obsah žaludeční prošel jícnem do úst, musí se nejprve žaludek stisknouti bránící, svalstvem stěny břišní, a pak teprve zpravidla nastává otevření ústí jícnu do žaludku a tímto složitým aktem vytlačuje se obsah ze žaludku do jícnu. Na jícnu pak nastává zpětný pohyb, tudíž opačný než s jakým jsme se setkali při polykání. Ježto se tento pohyb děje bez naší vůle, tedy samovolně, nemůžeme působiti na zvracení; když se snažíme zadržeti tento pohyb vůlí a chceme-li násilně potlačiti zvracení, podaří se to toliko do jisté míry. Když pak tlak sevřených soust přemůže křečovitě se stahující svalstvo jícnu, vyhrkne náhle pod značným tlakem obsah z úst ven. Při prázdném žaludku zvrací se pouze šťáva žaludeční, hlen, sliny a žluč. Žluč dodává zvrácené tekutině zelenavého zbarvení a hořké chuti. Při některých těžkých nemocech žaludečních může se zvraceti krev, hnis i lejno (miserere). Lejno zvrací se tehdy, když vznikne náhlé uzavření střeva nádorem, jizvou a tak dále; tu obsah střevní nemůže odcházeti normální cestou směrem ke konečníku, nastává značné dráždění hladkého svalstva střeva i žaludku, obsah posunuje se do žaludku a z tohoto jícnem do úst. Takovéto zvracení lejna jest tedy vždycky příznakem neprůchodnosti střevní.

Choroby žaludeční často sdružují se se zácpou anebo průjmy. Při chorobách žaludečních zpravidla trpí i střeva.

Dříve nežli přikročím k vlastním chorobám žaludečním, jest nutno zmíniti se o výkonnosti žaludku. Výkonnost žaludku může při různých nemoceh žaludečních trpěti, může býti snížena, avšak může býti i zvýšena. Změny ve vylučování šťávy žaludeční projevovati se mohou zvýšeným vylůčováním šťávy žaludeční, ale mohou se projeviti i snížením tohoto vylučování. Zpravidla, když jde o zvýšené vylučování šťávy žaludeční, vylučuje se současně mnoho kyseliny solné. Tímto překyselením šťávy žaludeční nastává dráždění sliznice a nemocný zpravidla pociťuje tlak, který se může stupňovati až v pocit bolestný. Tyto pocity- klade nemocný obyčejně do krajiny žaludeční, avšak někdy promítá tento pocit až do zad mezi lopatky podle páteře. Nemocní zpravidla trpí pálením žáhy a kyselým říháním. Obtíže při zvýšeném vylučování kyseliny solné objevují se nějakou dobu po jídle a to tehdy, když vylučování šťávy žaludeční dosáhlo svého vrcholu, to jest jedna až půldruhé hodiny po jídle. V případech, kde se vylučuje více kyseliny solné na lačný žaludek, pociťuje nemocný obtíže před jídlem a naopak, když něco pojí nebo vypije, obtíže se mírní z toho důvodu, ježto se šťáva žaludeční zředí, tím se zředí i přítomná kyselina solná a tak ono dráždění sliznice přestává. Opak zvýšenému vylučování šťávy žaludeční jest její snížené v yluč o v án í. Zpravidla vylučuje se i méně kyseliny solné; tato někdy v takových případech ve šťávě žaludeční úpině schází. Snížené vylučování šťávy žaludeční a kyseliny solné probíhá někdy po jistou dobu bez zřetelných obtíží. Bývá to tehdy, když střevo převezme trávení pokrmů. Ovšem po nějaké době počne trpěti i střevo a obtíže se dostaví. Zmenšené vylučování šťávy žaludeční může nastati následkem zánětlivých změn ve sliznici žaludeční nebo následkem nervových vlivů (viz níže). Činnost žaludku může býti změněna ještě jiným způsobem. Pohyby, které žaludek automaticky vykonává, dějí se čileji nebo se dějí líněji. Čilejší pohyby žaludku nastávají při křečovitých stazích svalstva žaludečního. Tato křeč může se týkati svalstva celého žaludku nebo toliko jisté části žaludku, na př. svěrače vrátníku (viz níže). Jedná-li se o líné pohyby, nastává nedostatečné promísení a rozmělnění potravy se šťavou žaludeční a následkem tohoto úkazu vznikne neúpiné trávení pokrmů. Pokrmy prodlévají d,éle v žaludku a zpravidla kvasí. Toto prodlévání jest způsobeno tím, že potrava není v patřičné době vytlačována do střeva. Tímto hromaděním potravy v žaludku dochází k jeho rozšíření. Rozkladné látky vznikající z tohoto městnání a kvašení působí dráždivě na sliznici a tvoří se druhotné katarální změny na sliznici žaludeční a z toho plynoucí obtíže žaludeční: tlak po jídle v krajině žaludeční, bolesti po jídle, říhání, pálení žáhy i vrhnutí. Svalstvo i stěna žaludeční může následkem výše zmíněných změn ochabnouti. Toto ochabnutí může nastati následkem nedostatečné výživy stěny žaludeční, jak se setkáváme s tímto zjevem při tuberkulose a chudokrevnosti. Obtíže, které tím vznikají, podobají se zcela obtížím vznikajícím následkem líných pohybů žaludečních. Výsledek této poruchy jest rozšíření žaludk u. Druhotně se pak vytvářejí změny zánětlivé na sliznici žaludeční. Poruchy, týkající se vylučování šťávy žaludeční a pohybů, mohou se sdružovati a tímto sdružováním vznikne řada příznaků, takže celkový obraz choroby se značně zpestří.

Abychom se uvarovali chorob žaludečních, v prvé řadě musíme dbáti, aby žaludek nebyl příliš přetěžován nestravitelnými pokrmy a výživnými látkami. Z toho důvodu jest nutno znáti cenu jednotlivých výživných látek a cenu potravy z těchto látek složené. O tom viz část dietetickou.

Choroby jícnu

Choroby jícnu

Jícen tvoří útvar rourovitý, spojující dutinu ústní a hltan se žaludkem. U dospělého člověka měří jícen 25 cm. Stěny jícnu jsou v klidu na sebe přiloženy, takže otvor v jícnu objeví se teprve tehdy, když jím procházejí polknutá sousta nebo plyny. Jícen probíhá téměř rovnoběžné s páteří směrem dolů do dutiny hrudní a dutiny břišní. Průběh jeho na-krku: jest umístěn mezi průdušnicí a páteří, v hrudníku je umístěn poblíž srdečnice. Proniká bránicí do dutiny břišní a 2-3 em pod bránící ústí do žaludku. Stěna jícnu jest složena ze dvou vrstev. Vnitřní vrstva je tvořena sliznicí a na tuto zevně připojuje se dosti mohutná vrstva svalová. -Úkolem jícnu jest sežvýkanou potravu dopraviti z hltanu do žaludku. Tento děj polykací projevuje se tak, že sousto, jazykem do hitanu dopravené, sesune se stažením svalstva hltanu do počátku jícnu. Tím se podráždí pleteň nervová i svalstvo jícnu, toto svalstvo stáhne se bez našeho vědomí nad soustem a pokračuje směrem k žaludku, takže stažení proběhne postupně jícnem jako vina od shora dolů k žaludku. Pod tímto staženým místem posunuje se tudíž spolknuté sousto, až vnikne konečně do žaludku. Toto stahování jest působeno hladkým Svalstvem, z něhož se právě stěna jícnu skládá. Posunování sousta jest umožněno tím, že sliny z dutiny ústní obalí úpiné sousto; k tomuto navlhčení sousta přispívá i hlen, který se vylučuje ze žlaz ve sliznici jícnu uložených. Účast slin a hlenu přichází zejména v úvahu při polykání pevných soust. Menší, ba možno říci nepatrnou úlohu mají •sliny i hlen při polykání tekutin. Tekutiny stékají snadno jícnem do žaludku, při tom nastává stahování jícnu obdobné jako při polykání pevných soust.

S chorobami jícnu nesetkáváme se příliš často. Onemocnění jícnu působí zpravidla postiženému mnoho a nepříjemných obtíží. Nejen těžká onemocnění působí tyto obtíže, nýbrž již nepatrné chorobné změny v jícnu jsou provázeny značnými obtížemi a to z toho důvodu, že sousta chorobná místa značně dráždí, působí bolesti a nemocný ze strachu před bolestí raději nejí. Nemocný raději hladoví a tím právě trpí značně celkový stav nemocného, nemocný Slábne a hubne. Těžší, vážnější choroby jícnu sledovány jsou jiným nebezpečím a to tím, že chorobný proces může snadno přejíti do okolí na orgány k životu nezbytné a způsobiti v nich druhotně chorobně změny. Tyto chorobné změny mohou přejíti na příklad na průdušnici, plíci, srdečnici atd. a bývají pak často příčinou smrti. Nepatrná část chorob jícnu jest vrozena, ostatní jsou větším dílem získané. Choroby jícnu možno rozděliti ve dvě skupiny. Jedna skupina týká se chorob stěn jícnu, druhá týká se nervstva, které jícen ovládá. Do prvé skupiny čítáme zánětlivé změny sliznice, vředy, nádory, zúžení jícnu příp. rozšíření téhož, poranění stěn jícnu, způsobené nejčastěji polknutím ostrých, cizích těl es. Tato poslední možnost může se v některých případech státi nemocnému osudnou a to tehdy, když ostré těleso proděraví stěnu jícnu a v okolí způsobí zpravidla hnisavé záněty.

V následujícím pojednáme v krátkosti o nejdůležitějších chorobách jícnu.

Prudký a vleklý katar jícnu

Někdy nastane tento katar po požití ostrých dráždivých jídel. Daleko častěji tvoří se tento katar následkem poleptání, když nemocný požil buď náhodně neb úmyslně tekutin, které leptají, na př. kyseliny sírové, solné, sublimátu, lysolu atd. Nebo tvoří se následkem popálení sliznice při polknutí horkých jídel. Může se vy– tvořiti následkem působení cizích těles, při polknutí kůstek z ryb anebo úlomků kostí. Poleptání a popálení vyvolávají mnohdy malá krvácení ve sliznici, takže se vytvářejí trhlinky neb sliznice jest úpině odumřelá, tvoří se vředy, hluboko sahající, mnohdy až na vrstvu svalovou. Není-li tato porucha příliš veliká, nastává zhojení; ovšem tam, kde vytvářejí se vředy, zhojí se choroba jizvou, která v pozdějších dobách stává se nemocnému osudnou, poněvadž se smršťuje a otvor v jícnu zužuje. Nebo v této jizvě počnou později bujeti nádorovité útvary. Mnohá cizí tělesa projdou jícnem do žaludku a střev, aniž by způsobovala nějakých obtíží a poruch. Uvázne-li na př. kůstka z ryby ve stěně jícnu a nepodaří se ji odstraniti jest důležito věděti, kde sídlí, protože sídlo její má veliký význam při odhadování nebezpečí, které by mohla tato uváznuvší kůstka způsobiti. Povrchní vředy sliznice, způsobené cizím tělesem zhojí se, když bylo cizí těleso odstraněno, což se někdy stává bez lékařského zákroku. Hlouběji vniknuvší cizí tělesa pronikají často stěnou jícnu, proděraví průdušnici, přepážku mezihrudí, vnikají až i do osrdečníku a mohou býti příčinou hlíz.

Příznaky : Při každé poruše jícnu pociťuje nemocný při polknutí bodavou bolest, kterou umísťuje pod kost hrudní; často pociťuje ji mezi lopatkami na zádech. Při poleptání jícnu nacházíme zpravidla i poleptání dutiny ústní. K rozpoznání nemoci při prudkých onemocněních jest nutno důkladně vyptati se nemocného nebo okolí, příbuzných, pak jest nutno důkladně prohlédnouti dutinu ústní a hltanovou. Jedná-H se o značné poleptání jícnu, není radno zaváděti nějakých nástrojů, ježto by se mohlo státi, že stěna jícnu poleptáním změklá proděravěla by se koncem zavedeného nástroje a mohli bychom tak po případě způsobiti bezprostřední smrt nemocného. Jestliže následkem vředů a z nich vznikajících jizev nastalo zúžení jícnu, jest nutno zjistiti sídlo tohoto zúženého místa. Toto zjišťování provádí se tak zvanými sondami, zrcádky jícnovými, prosvícením Roentgenovými paprsky. Při zavádění sondy, což ovšem může vykonávati toliko lékař, nutno dbáti toho, aby sonda, jež není ni -c jiného, nežli kaučuková trubice různé tlouštky, úpiné měkká, na konci, který zavádíme, oblých okrajů, po případě jedním nebo dvěma otvory opatřená, byla úpině čistá. Tato kaučuková trubice jest asi 1 ni dlouhá. Vždycky jest lépe používati sond tlustších a to z toho důvodu, že tlustou sondou není možno tak snadno poraniti chorobné místo, jako se to může státi sondou tenkou. Zavedenou sondou poznáme překážku tím způsobem, že sonda narazí na tuhý odpor a že zasunování jest nemožné. Vždycky jest nutno změřiti, v jaké vzdálenosti, počítaje od okraje předních zubů, sonda na překážku narazila. Z této vzdálenosti vyjádřené v cm můžeme pak téměř bezpečně usuzovati, zda-li překážka zúžení jest umístěna ve výši, kde se průdušnice dělí, anebo kde jícen ústí do žaludku.

Pomocí Boentgenovych paprsků zjišťujeme velice snadno zúžení jícnu a to sídlo jeho i stupeň, po případě i jakost zúžení.

Léčení:  V prudkém stadiu hlenovité polévky, polykání ledových pilulek, podávání narkotických prostředků. Ježto výživa nemocného by značně poklesla a polykaná sousta by chorobná místa dráždila, doporučuje se dávali výživné klystéry (viz níže). Při uváznutí cizích těles doporučuje se pojídání kyselého zelí, polykání rozkousaných kůrek chlebových a nepomůže-li toto, nezbývá nic jiného, nežli odstraniti cizí těleso pomocí zvláštních k tomu účelu zařízených nástrojů (viz chirurgická část).

Rakovina jícnu

Rakovina jícnu zpravidla jest provázena zúžením jícnu a to z toho důvodu, že tento nádor roste prstencovitě anebo tvoří svrašťující se jizvy, které pronikají celou stěnou jícnu; podobně jako rakovina mohou i jiné nádory způsobovati toto zúžení. Bývají to nádory, které nesouvisí přímo se stěnou jícnu, nevyrůstají ze stěn jícnu, nýbrž rostou v okolí jícnu. Vakovitě rozšířená srdečnice může rovněž stlačovati jícen. Všechny tyto možnosti jest nutno uvážiti při stanovení rozpoznání.

Příznaky a průběh: Nemocný udává, že mu pevná sousta při polknutí uváznou v některých místech pod kostí hrudní. Mnohdy- nemocný přesně udává ono místo. S počátku může nemocný pojídati měkká nebo tekutá sousta, která bezvadně projdou ještě tímto zúženým místem. Ježto však otvor jícnu v místech nádoru ponenáhlu se úží, nepodaří se později ani polknutí tekutých jídel a zpravidla, když nemocný v tomto stavu násilně polyká pevná neb tekutá jídla, pociťuje bolesti pod kostí hrudní a tato spolknutá potrava bývá opět zvrácena. V této zvrácené potravě možno někdy zjistiti částečky rakovinných útvarů, někdy i krev. U některých nemocných se stane, že takováto neprůchodnost jícnu trvá nějakou dobu a pak jednoho dne nastane zlepšení, polknutá sousta, alespoň tekutá, procházejí jícnem do žaludku. Toto zlepšení není stálé nýbrž po nějaké době nastává opět absolutní neprůchodnost. Toto střídání průchodnosti a neprůchodnosti možno vyložiti tím, že měkký nádor rakovinný rozpadá se na povrchu, tím se otvor v jícnu poněkud uvolní a tímto otvorem může pak tekutá potrava procházeti. Protože však nádor znovu vzrůstá, nastává opětné uzavření jícnu. Toto uzavření jícnu způsobuje, že nemocný schází ohromně na výživě, zhubne až na kost; tu jest viděti, že trpí značně hladověním a nezakročíme-li proti tomuto hladovění, nastává konečné v několika nedělích smrt. Ovšem umělou výživou zachráníme nemocného na nějakou dobu, avšak nádor vzrůstá dále, postihuje i okolí jícnu, místa, kde jsou uložena důležitá a k životu nezbytná ústrojí, takže, když nastane porušení těchto, nastává i smrt nemocného.

Léčení  jest téměř bezmocné, omezuje se pouze na podávání výživných klystérů a narkotických prostředků, jež vstřikujeme pod kůži. Když se jedná o zúžení jícnu následkem jizev, možno čeliti proti tomuto zúžení, ano možno je úpině odstraniti. Děje se to zaváděním sond, jež mají ten úkol, aby poznenáhlu rozšířily zúžené místo. Ovšem, abychom nezpůsobilí proděravění stěny, jest nutno vždycky počínati si velice opatrně a jest nutno svěřiti toto rozšiřování zúžených míst pouze lékaři, který musí před zavedením sondy vyšetřiti nemocného, zejména musí stanoviti, není-li zúžení způsobeno vakovitým rozšířením srdečnice. V případech, kde se vytvořilo zúžení následkem jizev, doporučuje se vstřikování fibrolysinu. Jinak jest léčení chirurgické, též radiem.

Rozšíření jícnu

Vřetenovité rozšíření jícnu vzniká při zúžení dolního konce jícnu, kde vniká do žaludku. Dostavují se zpravidla potíže polykací, jídla nevnikají do žaludku, nýbrž hromadí se ve vakovitě rozšířeném jícnu a bývají opět zvrácena. Následkem nedostatečné výživy nastává značné hubnutí i marasmus. Zpravidla podaří se nám zavésti tenčí sondu do žaludku alespoň na počátku choroby a touto sondou jest možno vlévati do žaludku polotekutý pokrm. Jinak jest nutno obrátiti se k výživě konečníkem. Tomuto zhubnutí možno čeliti chirurgicky tím, že utvoříme pištěl žaludeční a toutb pak zavádíme přímo potravu do žaludku. Na jícnu vytvoří se někdy ohraničené vakovité vyklenutí stěny, a to bud’ následkem tlaku jídel v místech, kde jest tenká vrstva svalstva jícnu, nebo vytvoří se tím, že v okolí jícnu z nějakých důvodů utvoří se jizva, která vytahuje na venek celou stěnu jícnu.

Příznaky: Polknutá jídla zůstávají částečně v této vakovité výduti jícnu a vyprazdňují se teprve po jisté době do jícnu a tím do žaludku. Jestliže je takovéto vyklenutí (vytažení) stěny značně veliké, může se státi, že leží vedle jícnu jako slepý dutý výběžek, který byv napiněn spolykaným jídlem, může stlačovati jícen a býti příčinou úpiné neprůchodnosti jícnu. Často takto postižený naučí se sám vyprazdňovati tyto výdutě a sice zpravidla mění polohu tělesnou, neboť ví, že v určité poloze tělesné se vak vyprázdní. Avšak i při tomto počínání značně trpí výživa nemocného a nemocný zhubne. Rozpoznání jest možno učiniti zavedením zrcátka jícnového. Léčení týká se předně výživy sondou nebo klystéry. Předpověď jest vážná.

Nervové poruchy

Existuje celá řada poruch při polykání, při nichž však jícen je neporušen. Nemocný tímto neduhem stižený udává zpravidla velice pestře své obtíže. Řekli jsme, že jícen není nikterak porušen, porucha týká se pouze výkonnosti jícnu. Tato porucha jest způsobena obyčejně nervovými vlivy. Nemocný naříká na bolestné pocity v jícnu pod kostí hrudní, mezi lopatkami, na pocit, jako by mu ze žaludku stoupalo nějaké cizí těleso směrem do úst, jako by měl pohybující se kouli v jícnu. Někteří naříkají na křečovité stahování jícnu, takže polykání jest nemožné. Stavy tyto nejsou stálé, nýbrž přechodné. Obtíže dostavují se v různě dlouhých pausách a mají různě dlouhé trvání. Déle trvající křeč svalstva jícnu může nastati při otravě jedem klobásovým. Trvá-li takovéto stažení jícnu delší dobu a týká-li se pouze jisté části, může se jícen nad tímto křečovitě staženým místem trvale rozšířiti. Tyto poruchy na podkladě nervovém vzniklé, objevují se u osob neurasthenických nebo hysterických. Léčení: Používati uklidňujících prostředků, domluva nemocnému, vodoléčba.

Cizí tělesa polknutá viz „První pomoc”.

Onemocnění přepážky hrudní (mediastinum)

Onemocnění přepážky hrudní (mediastinum)

Zánětlivé změny této přepážky jsou velice řídké a vznikají následkem tvoření se hlíz po poranění. Častěji vznikají následkem chorob okolních orgánů. V každém případě jest choroba tato provázena horečkou, značnými bolestmi pod kostí hrudní, obtížemi při polykání. Ve většině případů nastává smrt. V nepatrném počtu případů, proběhne-H choroba příznivě a prodere-li se hnis na venek, může nastati zhojení.

Léčení: vak s ledem a operace.

Nádory v mezihrudí

Tyto nádory mohou vznikati z míznách žlaz, umístěných kolem průdušek. Mohou vznikati ze žlázy štítné, která prorůstá pod kostí hrudní, nebo vznikají nádory v mezihrudí, nejčastěji ze zbytků brzlíku. Často jedná se o nádory zhoubné: rakovinu aneb sarkomy.

Příznaky řídí se podle sídla a velikosti jmenovaného nádoru. Nemocní zpravidla trpí bolestmi, těžkým dechem, pocitem sevření prsou, úzkostí, poruchami v polykání, obrnou vazů hlasových, záhy zpravidla dostavuje se chrapot až i úpiné bezhlasí.

Předpověď jest v každém případě zlá.

Léčení nutno svěřiti lékaři.

Zánět pohrudnice

Zánět pohrudnice
Příčiny zánětu pohrudnice jsou velice různé. Uvádí se, že zánět pohrudnice vzniká následkem nachlazení a proto se myslí, že jest vzbuzen asi touže škodlivinou jako jest tomu u kloubního revmatismu.
Tento zánět vzniká druhotně při nákaze na př. při chřipce, tuberkulose, spalničkách, spále, při zánětech plic. Jako příčina uvádí se i úraz, postihnuvší hrudník. Jedná-li se o tak zvaný suchý zánět pohrudnice, jsou plochy pokryty vrstvou vláknin krevních, fibrinem.
V jiných případech nevylučuje se tato pevná součást krve, nýbrž vylučuje se z krve tekutina, serum. Tato hromadí se v doleních částech hrudníku, oddaluje oba listy pohrudnice, stlačuje tkáň plicní. V některých případech nastává zhnisání této tekutiny.

Příznaky a průběh: Někdy objeví se zánět pohrudnice bez dokazatelné příčiny, bez předcházejícího jakéhokoliv onemocnění, často však přidruží se tento zánět k některé nakažlivé chorobě, nemocný pocítí bodavou bolest v boku, trpí krátkým. a zrychleným dechem, pociťuje dráždění ke kašli, avšak kašel vzbuzuje bolesti a proto nemocný vykonává při kašli jen nepatrné pohyby hrudníkem.
Postižená strana hrudníku nevykonává následkem šetření tak rozsáhlých pohybů jako strana zdravá, zůstává tudíž postižená strana v dýchání za stranou zdravou. Choroba tato jest provázena horečkou.
Když se nahromadilo značné množství výpotku v jedné polovici dutiny hrudní, může dojíti k vytlačení okolních orgánů do dutiny zdravé.
Srdce tudíž může býti vtlačeno hlouběji do levé polovice hrudi při hromadění výpotků v pravo; nebo hromadí-li se výpotek v levé polovici hrudní, tlačí se srdce směrem na pravo. Ježto se v těchto případech zpravidla jedná o značné hromadění tekutiny, trpí nemocný těžkým dechem.
K rozpoznání nemoci přispívá jednak náhlý vznik, bodavá bolest a nález poklepový a poslechový. Jedná-li se o nahromadění tekutiny, jest nutno, aby lékař se přesvědčil, jakého charakteru je výpotek.
Nabodává tudíž v místech, kde je výpotek nahromaděn, tenkou jehlou a nassává tekutinu do injekční stříkačky, tekutinu pak zkoumá drobnohledně. Samo sebou se rozumí, že toto nabodávání musí se díti úplně čistě.
Tekutina, nahromadivší se v dutině pohrudniční, může se opět vstřebati a úplně zmizeti. V jiných případech však, kde se nevstřebává, což lékař snadno zjistí, jest nutno tekutinu vypustiti.
Tekutiny může se nahromaditi v dutině pohrudniční i několik litrů, takže dutina jest úplně vypiněna tekutinou, plíce jest stlačena k přepážce mezihrudní, jest úplně bezvzdušná. I laik může poznati, že se tekutina vstřebává a to měřením moče.
Množství moče, které zpravidla při vzrůstu výpotku jest nepatrné, počne se ihned zvětšovati, když nastává vstřebávání tekutiny. Takový nemocný může vymočiti 3-5 1 moče za den.
Tekutina tato nemusí se snad odstraňovati pouze močí; může se resorbovati, -vylučovati do střev a odstraňovati se stolicí. V takovém případě zjistíme, že nemocní trpí častými, vodnatými průjmy.

Předpověď: Často nastává úplné vstřebávání a vyhojení. U zánětu, kde došlo ke zhnisání výpotku (empyem), neobejdeme se bez operace. Jedná-li se o veliké výpotky, může nastati zaškrcením nebo ohnutím velkých cév slabost srdeční, která může býti i příčinou smrti.
Když se výpotek nedostatečně vstřebal, srůstají oba listy pohrudnice a tvoří pak, abych tak řekl, krunýř nad plící. Tyto srůsty během času se smršťují, následkem tohoto smrštění vzbuzují vtahování, deformování stěny hrudní.
V takové plíci se usídlí různé choroboplodné zárodky a jsou příčinou nemoci druhotné.

Léčení: Při zánětu pohrudnice doporučuje se v každém případě klid a pobyt nemocného na lůžku. Kolem hrudníku přikládáme Priessnitzovy teplé, vlhké obklady, na místa, kde nemocný pociťuje bodavou bolest, přikládáme křenovou placku nebo hořčičný papír.
Když se dostavuje značné dráždění ke kašli, neobejdeme se bez narkotik, které předepíše lékař. Při výpotcích tekutých možno, je-li výpotek čistý, vssáti něco výpotku do stříkačky a vstříknouti tuto tekutinu pod kůži nemocnému.
Je-li výpotek značný a nenastává-li resorbce, doporučuje se vypuštění tekutiny.
Hromadění se tekutiny v dutině hrudní nemusí býti snad způsobeno pouze zánětem. Tato tekutina může se hromaditi a prosakovati z cev, když nastává městnání krve, jako je tomu při nedostatečnosti srdeční.
Tekutina tato hromadí se v obou dutinách pohrudničních, nedospívá nikdy takového množství jako jest tomu při zánětu pohrudnice a rovněž příznaky nejsou nikterak bouřlivé a to z toho důvodu, že se dutiny hrudní naplňují tekutinou pomalu a tato tekutina plíci nepatrně stlačuje.
Léčení zde je závislé na srdci, neboť srdce jest právě příčinou tohoto nahromadění tekutiny (viz choroby srdeční). V některých případech nahromadí se v dutině pohrudniční krev.
Bývá to následkem vnitřního krvácení, následkem úrazu, při nádorech pohrudnice nebo plic, následkem puklé výdutě srdečnice. Příznaky jsou náhlé zblednutí, příznaky, plynoucí z- poklesnutí akce srdeční, zkrátka příznaky jako při každém vnitřním krvácení.

Léčení: Naprostý klid, vak s ledem, kašel musí povolaný lékař tišiti nějakým narkotickým prostředkem, krvácení zamezuje injekcí ergotinu anebo sterilní želatiny.

Syfilis plic, nádory plic, cizopasnici plic

Syfilis plic, nádory plic, cizopasnici plic
Při zděděné syfilis u dětí mohou se vyskytnouti v plicích příjičné útvary (gumata). Častěji vzniká u těchto dětí tvoření se vaziva; může se vytvořiti následkem rozpadu syfilitického útvaru dutina. Protipříjičná léčba bývá korunována výsledkem.
Z nádorů přichází v úvahu hlavně rakovina, která vzniká prvotně v plicích, častěji však objevuje se následkem rakovinného rozpadu jiných orgánů. Uzliny mízní při rakovině zduřují, zejména bývá to žláza nadkličková.
Chrchle obsahují zhusta krev a částečky rozpadávajícího se rakovinného útvaru. V některých případech a to tehdy, když druhotně dochází v okolí nádoru k zánětlivým změnám, možno konstatovati zvýšení tělesné teploty.
Záhy nemocný schází, hubne, bledne, dostavuje se kachexie (slabost, nedokrevnost).
Cizopasníky, kteří se vyskytnou někdy a to dosti vzácně, možno počítati do řady rostlinné i zvířecí. Vyskýtá se v plicích zvláštní plíseň, actinomycosa. Ze zvířecích parasitů jest to měchožil jaterní, echinococcus.
V každém případě z uvedených chorob jest nutno povolati lékaře a žádati ho o radu.

Rozedma plic (Emfysem)

Rozedma plic (Emfysem)
Sklípky plicní jsou rozepjaty mnohdy maximálně a tím je objem plic zvětšen. Tento stav přichází prudce při znesnadněném nebo násilném dýchání, někdy objeví se následkem intesivního kašle na př. kašle zádušlivého.
Ježto stěny mezi sklípky jsou neporušeny, může nastati po odstranění škodliviny úplné uzdravení. Něco podobného nastává při náměstné rozedmě plic, při výpotcích pohrudničnich jedné strany anebo při zúžení průdušky jedné strany.
Ježto plíce druhá jest stlačena nebo nepřichází do plíce dosti vzduchu, musí plíce zdravá zvětšením objemu převzíti výkonnost plíce nemocné.
Příčiny a pitevní nález rozedmy plic: Trvají-li vleklé katary průduškové, vdechování prachu, opakují-li se asthmatické záchvaty nebo těžký kašel dávný aneb při různých zaměstnáních, jako na př. u foukačů skla, u zedníků, nosičů těžkých břemen, může dojíti k rozedmě plic.
Může se vyskytnouti u starých lidí následkem nedostatečné výživy. U těchto starých lidí klesá pružnost tkáně plicní, takže rozepjaté při dýchání sklípky nevracejí se již do svého původního stavu.
Podobně při vzniku obyčejného emfysemu plic nastává podobný úkaz.
Tkáň plicní pozbývá své pružnosti, přepážky mezi jednotlivými sklípky mizejí, tím mizejí i vlásečnice, probíhající v přepážkách, následkem toho nedostává se tkáni plicní dostatečné výživy, tkáň řídne, chudne a výsledek jest pravá rozedma plic.
Ježto několik sousedních sklípků splývá, vznikají viditelné větší dutinky. Celkový objem plic jest zvětšen. Plíce nezúčastní se dýchacích pohybů v té míře jako plíce zdravá, ježto jest, abych tak řekl, ztuhlá, není pružná.
Následkem tohoto ztuhnutí tkáně zůstává plíce v postavení takovém, jaké nalézáme při vdechu. Kostěná část hrudníku ustupuje tlaku zvětšené plíce, následkem toho hrudník se rozšiřuje, zvětšuje, nabývá tvaru soudkovitého.
Příznaky a průběh: Rozedma plic vyznačuje se těžkým dechem, kašlem, s počátku toliko po práci tělesné. Když tyto poruchy trvaly nějakou dobu, stává se dech těžší mnohdy i v klidu, viditelné sliznice a pokožka jsou do modra zbarveny, což nám značí, že oběh krevní jest znesnadněn.
Dostavuje-li se obtížný dech, tu zpravidla zúčastní se dýchání výpomocné svalstvo dýchací, t. j. svalstvo, umístěné na krku, v týle a na rameni.
Nejen v cévách kožních nebo ve sliznicích na povrchu těla nastává městnání krve, nýbrž i v orgánech, hluboko v těle uložených, objevuje se městnání krve.
V ledvinách následkem tohoto městnání objevuje se v moči bílkovina; hromadí se serosní tekutina ve fysiologických dutinách a v podkožním vazivu. Následkem zničení vlásečnic plicních nastává zbytnění pravé i levé komory srdeční.
Tyto oddíly srdce jsou příliš namáhány, a ježto námaha pro srdce při rozedmě plic nepřestává, dochází dosti záhy k nestatečnosti svalu srdečního a právě tato nestatečnost jest příčinou stavění se krve na periferii, způsobuje ono modravé zbarvení kůže a sliznic, způsobuje otoky, oedemy.
Následkem tohoto stavění se krve dochází ke zvětšení orgánů v dutině břišní uložených, játra se zvětší, rovněž i ledviny se mohou zvětšiti. Nález poklepový i poslechový je pro rozedmu plic typický. Dýchání zpravidla bývá zrychleno. Tělesná teplota jest pravidelná.
Následkem stavění se krve v zažívacích orgánech trpí nemocný nechutenstvím a nepravidelnou stolicí.
Předpověď: Bezprostřední nebezpečí při rozedmě plic nehrozí; ovšem vyhojení jest vyloučeno, když přibývá slabosti srdeční.

Léčení: Doporučuje se prodlévání v čistém vzduchu, větrání místností řemeslníků, pracujících v prašné atmosféře; doporučuje se používati pneumatických komor, inhalace kyslíku, gymnastika plicní, přístroje na inhalování stlačeného, po případě zředěného vzduchu.
Upraviti stolici projímadly. Vodoléčba.

Plstnatost plic (atelektasis)

Plstnatost plic (atelektasis)
Pitevní nález a příčiny: Sklípky a jemné průdušky jsou zbaveny vzduchu a zároveň následkem městnání se krve přeměněny v pevnou tkáň, podobnou tkání jaterní nebo slezinné.
Tento stav nalézáme nejlépe vyvinutý u novorozenců, kteří se mrtví narodili, jejichž cesty dýchací jsou ucpány hlenem. Tento úkaz má značnou důležitost v soudním lékařství, ježto plíce u dětí mrtvě narozených jeví právě takovouto plstnatost ve všech oddílech plic; plíce takové neplavou na tekutině.
Tato plstnatost bývá často omezena pouze na jednotlivé části plic, a to tehdy, když jest průduška ucpána, cizím tělesem nebo hlenem; dále při stlačení plic, jaké nalézáme u zkřivenin páteře stlačením plic, při nádorech neb výpotcích a konečně u lidí, kteří prodlévají dlouho na lůžku, povrchně dýchají, takže odstraňování hlenu z doleních částí plic jest nemožné.
Při plstnatosti plic u dětí shledáváme zrychlené dýchání co do počtu, vpadávání dolních částí hrudníku při vdechu, u lidí se zkřivenou páteří často těžký dech, modravé zbarvení viditelných sliznic i kůže; kašel provázený nepatrným vykašláváním hlenovitého chrchle; zbytnění pravé komory srdeční.
Předpověď řídí se podle příčiny a velikosti postižené části plíce. Po odstranění příčiny může tkáň plicní znovu se rozepnouti a pravidelně dýchati.
Léčení:  Často měniti polohu těla, což je důležito u starších, vysílených pacientů, kteří prodlévají dlouho na lůžku; vodoléčbu; při zkřiveninách páteře orthopedický zákrok, případně nosení šněrovačky.

Prašnost plic

Prašnost plic
Plíce většiny obyvatel větších měst jeví následkem vdechování prachu ulic a prachu z uhlí černé zabarvení.
Ovšem toto zbarvení nelze považovati za zjev chorobný; máme-li pokládati tento zjev za chorobu, jest nutno, aby hromadění prachu v plicích dálo se ve větší míře a vedlo k chorobným změnám ve tkáni plicní. Takovéto vdechování ve větší míře najdeme u různých řemeslníků.
Barva plic a změny ve tkáni plicní mění se podle toho, jaký prach je vdechován. Tak na př. u dělníků, kteří jsou zaměstnání přípravou modřidla, ultramarinu, barví se plíce do modra. U horníka anebo dělníků zaměstnaných při dobývání uhlí plíce jsou zbarveny uplně černě.
U kameníků nebo u brusičů skla najdeme zbarvení šedomodravé, u řemeslníků zaměstnaných výrobou zrcadel nebo čoček následkem broušení těchto nebo u řemeslníků, kteří prodlévají v atmosféře naplněné železným prachem, barví se plíce špinavě žlutě nebo červeně.
Rovněž dělníci, zaměstnaní v tabákových továrnách a vdechující prach z tabáku, mají plíce barvy špinavě modravé.
Tělíska jako velice jemný prášek vnikají do cest dýchacích, do sklípku, v těchto usazují se na stěnách a se stěn jsou odstraňována bílými krvinkami a mízními cévami zanášena do stěn sklípků a vaziva kolem průdušek.
Tato tělíska působí dráždivě, takže vznikají v místech, kde se tato nepatrná prachová tělíska uložila, vleklé záněty.
Toto trvalé hromadění prachových tělísek působí změny ve tkáni plicní, projevující se těžkým dechem. Nenastane-li odstranění postiženého z takovéto nezdravé atmosféry, vznikne ztvrdnutí plic, tvoří se jizvy, vleklé záněty plic a rozedma plic.
Léčení:  Odstraniti nemocného z prašné atmosféry, zaříditi vhodnou ventilaci v místnosti. Nejnověji používá se k zamezení prašnosti plic zvláštních masek k dýchání.